Vlastní jméno místní (↗toponymum, ↗oikonymum) označující osadu pojmenovanou dle jejích obyvatel. V širokém pojetí v.j.m.o. jde o pomnožná oikonyma vzniklá metonymickým (↗metonymie) přenesením pojmenování obyvatel na sídlištní objekt. Kromě oikonym zakončených nejčastěji na ‑any jsou k nim řazena ↗vlastní jména místní služební, typ Bečváry, Kravaře, a ↗vlastní jména patronymická typ Martinice, Vítkovice (✍Spal, 1958:5).

V užším smyslu v.j.m.o. rozumíme pouze ↗oikonyma motivovaná pojmenováním obyvatel podle původního sídliště, polohy, porostu n. dalších charakteristik místa. Nom. sg.ob. pojmenování obyvatele byl utvořen pomocí stč. ‑janinn. nč. ‑an, např. břežan (tj. ʻčlověk žijící na břehuʼ), dolan (tj. ʻčlověk žijící v údolíʼ), kostelan (tj. ʻčlověk žijící n. sloužící u kostelaʼ) apod.; jeho akuz. pl. se pak stal v.j.m.o., např. Břežany, Dolany, Kostelany, Lipany, Vrbčany, Vysočany. Původní zakončení nom. pl. bylo tedy ‑ane/‑ané (ve významu ʻobyvatelé jistého místa’), pozdější ‑any bylo přejato z akuz. pl. jako výsledek odstraňování homonymie ob. pojmenování obyvatel a místního jména (ztráta životnosti vyjádřená akuz. pl. ve funkci nom. pl.): např. in villa que vocatur Wrbczane; villa Olsane [1126, ʻve vsi, které říkají Vrbčanyʼ; 1180, ʻves Olšanyʼ] (✍HMJČ III/1, 1960:77). Uvedená změna je kladena do 13.–14. stol. a její počátky do doby kolem r. 1250 (✍HMČ, 1986:149). V listinných dokladech v.j.m.o. je až do pol. 12. stol. uchována stará koncovka sigmatického bezpředložkového lokálu ‑as, srov. např. nejstarší doloženou č. větu s dola∫ (ʻv Dolanech’): Pauel dal ge∫t plo∫coucih zemu, Wlah dal ge∫t dola∫ zemu (poč. 13. stol.; viz ✍Porák, 1979:31). K udržení těchto podob vedlo jejich chápání jako příslovečných výrazů, ne jako deklinačních tvarů (✍HMČ, 1986:149). Původní zakončení dodnes mají něm. varianty toponym, např. Obras (Obřany), Turas (Tuřany), srov. též název ulice Radlas (ze jména osady ⁺Radlany, Brno‑Zábrdovice); vzácnou výjimku představují dubletní tvary Plaňany a Plaňasy (dnes Plaňany, Kolín), doložené ze 16.–19. stol. (✍MJČ 3, 1951:368; ✍HMJČ III/1, 1960:77–78; ✍Šmilauer, 1969, mapa č. 200; ✍MJMS 1, 1970:348; ✍Čornejová, 2007:39–40, 42).

Jedná se o typ oikonym rozšířený na celém slovanském území (✍Spal, 1958:14–17; ✍Vondrová & Klein ad., 2002); v Čechách a na Moravě se v.j.m.o. vyskytují na nejstarším sídelním území s výjimkou severní Moravy a Slezska (viz mapku, ✍Spal, 1958:26), nejsevernějšími doklady jsou zaniklé Mělčany (Budišov nad Budišovkou), dále Norberčany (Moravský Beroun) a především doklad Grussene (1256) pro dnešní Hrušov (Ostrava; ✍Šrámek, 1965:388–389).

Samostatnou skupinu v.j.m.o. představují názvy tzv. zajateckých osad typu Krakovany, Krusičany, Osvětimany, Rakousy, Srby, Úherce, Vážany, obsahující v základu ↗toponymum místa ležícího mimo č. území (✍Spal, 1958:95–98). Výklad těchto ↗oikonym vycházel z představy, že v době územní expanze č. státu v 11. stol. byli zajatci usídlováni na č. území. Teorie jejich vzniku se opírala o zmínku v Kosmově kronice k roku 1039 o tažení č. knížete Břetislava I. do Polska a přesídlení zajatců z lokality Hedeč (pol. Giecz, pův. Gdecz, Poznaň) do osady Hedčany (Rakovník; viz ✍Bretholz, 1923:83–84). Novější práce interpretují tato jména v širším kontextu a hovoří o tzv. přesídleneckých osadách, kterými v raném středověku č. panovník upevňoval svoji moc usazováním jak obyvatel cizích, tak domácích, srov. Boleslavany (zaniklé), Kuřimany, Moravany, Olomučany, Žatčany (✍Vondrová & Klain ad., 2002; ✍Žemlička, 2002:48–50, 423).